Psychické markery sebepoškozování v souvislosti s formou rodiny a rodičovským výchovným stylem.

Mgr. Kateřina Bartošová, Ph.D.

Disertační práce

Psychological markers of self-harm and its links to the form of family and perceived parenting style.

Anotace:

V této dizertační práci podáváme rozsáhlý přehled teoretického tezauru poznatků vztahujících se k několik desetiletí trvající, stále však naléhavější potřebě prozkoumat sebepoškozování jako samostatný fenomén, nikoli jako pouhou součást psychiatrické diagnózy a to na neklinické adolescentní populaci žáků základních škol a gymnázií na území celé České republiky. V teoretické části práce rozebíráme tento jev z hlediska definice a klasifikace, přičemž sebepoškozování v souladu s výsledky aktuálního výzkumu definujeme velmi podobně jako DSM-5 a zkrácené definici by nejlépe odpovídalo: kulturně neakceptovatelné, záměrné poškození těla bez vědomého sebevražedného pokusu a přítomnosti jiných psychických poruch. Dle současně nejrozšířenější klasifikace se pak jedná o Favazzovo sebepoškozování impulzivního typu a to jak jednorázové, tak opakované. Z hlediska výzkumu rodiny jsme v souladu s naplněním cílů této doktorské práce prozkoumali oblast rodičovských výchovných stylů a jejich souvislosti se sebepoškozováním. Děti z nekompletních rodin vykazovali vyšší zastoupení skupiny experimentátorů a sebepoškozujících se, což poukazuje na důležitost zachovat ucelený rodinný systém. Na základě výsledků se také domníváme, že zlepšení komunikace v rodině by mohlo výrazně přispět ke zkvalitnění vnímaného emočního vztahu a omezit výskyt patologických jevů v populaci. Byla prokázána souvislost adolescentem percipovaného emočního vztahu otce, která pravděpodobně ovlivňuje vznik a udržení fenoménu sebepoškozování. V rodinách se nejčastěji objevovalo výchovné řízení slabé a rozporné, na třetím místě pak bylo řízení silné a nejméně zastoupené se objevovalo řízení střední. Potvrdili jsme existenci vztahu mezi způsobem výchovy, vyjádřeným polem v modelu devíti polí, a výskytem sebepoškozujícího chování. Největší rozdíly mezi skupinami se objevovali v poli 3 a 8, přičemž v poli tři se nachází výrazně vyšší podíl jedinců, kteří se sebepoškozují. Naopak v poli číslo 8 byl zjištěn výrazně nižší počet jedinců, kteří se sebepoškozují. Je potřeba také zdůraznit, že při měření výchovných stylů vycházíme z posouzení rodinné situace dítětem, nikoli z objektivních dat a může se tedy jednat i o fenomén opačný, kdy děti citlivější popisují rodinnou situaci hůře, než ji vidí jejich vrstevníci. Styl výchovy, který souvisí se zvýšenou přítomností sebepoškozujícího chování, je typický odmítavým postojem k dítěti, případným zavrhováním dítěte a rozporuplným stylem výchovy, který vede k vytvoření nepřehledné a chaotické rodinné situace. Sebepoškozování je komplexní fenomén, který vzhledem k vysoké prevalenci v běžné populaci je třeba řešit. Vhodným zásahem vzhledem k výsledkům naší studie se zdá být intervence do rodinného systému.

Abstract:

Self-harm is most commonly defined as culturally unacceptable deliberate injury caused to one’s own body without any conscious suicidal intentions. However, scientific literature addressing this issue shows considerable terminological inconsistency, as researchers employ a whole range of different terms such as self-harm, self-injury, self-mutilation, parasiucide, self-battery, deliberate self-harm, non-suicidal self-injury, repetitive self-mutilation syndrome, local self-destruction, focal suicidal, and many others. Our research is based on the conception of Favazza (1998), who draws a sharp distinction between self-mutilating and suicidal behaviour. He perceives the main difference in the fact that whereas the aim of suicidal behaviour is to die, the purpose of self-mutilation is to feel better, to relieve tension. In this respect, in this study we adopt the definition of self-harm as deliberate self-injurious behaviour without a direct intent to die. The behaviour must be conscious and intentional, and must not result from or be influenced by other psychopathology. Families with a single parent show higher prevalence of self-harmining behavior. Furthermore the parenting style which is especially associated with the occurrence of self-harm in adolescents involves rejecting parental attitude to the child (culminating in child repudiation) and an ambivalent parenting style, which lead to a confusing and non-transparent family environment. It must be stressed, however, that our assessment of parenting styles is based on the child’s subjective judgement of the family situation, and not on any kind of objective data. Therefore, the causality might actually go the other way round, with overly sensitive children seeing their family situation in a more negative light than their peers do. Self-harm is a complex issue which, due to its high occurrence in the last decades, has to be adequately addressed. The results of our study indicate that intervention at the level of family systems might constitute one of significant points of interest.

Klíčová slova

sebepoškozování, adolescence, vnímaný výchovný styl rodičů, self-harm, self-mutilation, perceived parenting style

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 10. 2. 2014

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 17. 2. 2014
• Vedoucí: doc. PhDr. Lubomír Vašina, CSc.
• Oponent: doc. PhDr. Iva Burešová, Ph.D., PhDr. Jana Dundelová, Ph.D.

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Doktorský studijní program / obor:
Psychologie (čtyřleté) / Klinická psychologie